Překlad:
Vlasta Winkelhöferová
Nabízíme
malou ochutnávku:
Jakuza
Šózó
Idžiči, nar. 1897 (30. rok éry Meidži)
Během
svýho života jsem se dopustil mnoha špatností. Zapojil jsem se do
desítek rvaček, několikrát mě zatkla policie kvůli hazardu, ba
zabil jsem i člověka. A řeknu vám, že jsem taky poznal, jak
vypadá zevnitř hezky dlouhá řádka věznic. Ale jak jsem stárnul,
stále víc jsem si uvědomoval, že můj život byl strašně bídný
a prázdný, a proto se teď každý den modlím u Buddhovy sošky,
kterou jsem si postavil na domácí oltářík. Ale až umřu, půjdu
asi stejně rovnou do pekla.
Dovolte,
abych vám vyprávěl, jak za starých časů gangy jakuzy pracovaly.
V dnešní době je jakuza zapletená hlavně do stavebního
byznysu a do lichvářství i různých podobných věcí, ale před
válkou jsme všechny peníze vydělávali tím, že jsme provozovali
hazardní hry. Ke zločinu jsem přičichnul už jako docela mladej
kluk. Poté, co jsem si za mřížemi odkroutil trest kvůli něčemu
menšímu, přidal jsem se k jakuze z Asakusy, starý části
Tokia. Byl to jeden z nejmocnějších gangů v hlavním
městě. Ale jeho boss přesto žil v úplně obyčejným domě
a taky jeho muži dostali příkaz držet se pěkně při zemi a
v sousedství na sebe moc neupozorňovat. Všichni samozřejmě
věděli, že patříme k jakuze, ale my jsme se ze všech sil
snažili lidi přesvědčit, že jsme správní hoši, co jim vždycky
pomůžou, kdykoli se dostanou do potíží. Zvlášť jsme se
snažili co nejlíp vycházet s místními obchodníky. Někdy
jsme zašli i tak daleko, že jsme si v krámě koupili rybu za
víc peněz, než za kolik opravdu stála. Takhle jsme v okolí
získali pověst férových hochů a lidé o nás začali říkat:
„Jsou to možná drsňáci, ale jinak jsou to chlapci jako každý
jiný.“ A tak se i muži, kteří se normálně báli jakuzy tak
moc, že o naše hráčské hazardní sešlosti vůbec ani
nezavadili, se s námi začali cítit v bezpečí a nakonec
na ně přece jen přišli.
Svět
jakuzy byl svět tvrdý. Jeho pravidla nám vtloukali do hlavy naši
starší kamarádi a vedoucí, říkali jsme jim aniki,
tedy „starší bratři“. Ta pravidla zacházela často až do
neuvěřitelnejch detailů. Tak jsme například nesměli močit na
zdi cizích lidí. Taky jsme měli zakázáno začínat si něco se
slušnými, počestnými děvčaty – museli jsme se držet pouze
prostitutek, barmanek a podobně. Když jste některý z těch
pravidel porušili, mohli vás na místě bez milosti vyhodit. Vztah
mezi bossem a jeho muži byl vztahem absolutní podřízenosti a
poslušnosti.
Jak
vidíte, tak mi chybí dva prsty. V kodexu
jakuzy
- a to i dneska - platí, že když se nezachováte podle pravidel,
očekává se od vás, že na znamení kajícné lítosti nad tím,
co jste udělal, si sám uříznete prst. Jeden z prstů jsem
ztratil kvůli velkýmu nedorozumění. Uznávám ale, že to byla
jen a jen moje chyba, protože jsem připustil, aby mi nebylo dobře
porozuměno. A druhý prst jsem ztratil kvůli ženě. Řeknu vám,
jak se to stalo. (...)
Nakladatelské údaje:
Název: Sláma i
hedvábí. Život na japonském
maloměstě před sto lety
Obrazová příloha: Susumu Saga
Nakladatel:
KAVKA –
knižní a výtvarná kultura s.r.o.
ISBN:
978-80-907645-0-7
Překlad:
Vlasta Winkelhöferová
Grafická
úprava: Jiří Troskov (Jitro Design)
vazba šitá, měkká, 208 stran, česky
Rozměry: 24,5
x 17 cm
Rok vydání:
2019
Cena: 390,-
(Autor blogu je vydavatelem knihy a ukázka je součástí její propagace. Jakékoli kopírování a další rozšiřování ukázky podléhá autorskému zákonu)
Žádné komentáře:
Okomentovat