Ukázka

Představujeme ukázku z českého překladu knihy amerického autora Leonarda Korena Wabi-Sabi for Artists, Designers, Poets & Philosophers, Berkeley 1994. Knihu připravuje k vydání nakladatelství K-A-V-K-A.

Wabi-sabi je krása věcí nedokonalých, nestálých a neúplných.

Je to krása věcí skromných a prostých.

Krása věcí neobvyklých.

Zánik krásy. Bezprostředním podnětem k této knize byl jistý široce propagovaný čajový obřad v Japonsku. Japonská estetika wabi-sabi je odedávna spojována s pitím čaje a tento obřad sliboval, že bude hlubokým zážitkem wabi-sabi. Hiroši Tešigahara, dědičný iemoto (velký mistr) školy ikebany Sógecu, zadal třem nejslavnějším a nejmódnějším architektům v Japonsku, aby navrhli a vybudovali svou představu prostoru určeného k obřadnému pití čaje. K tomu měl Tešigahara dodat čtvrtý, svůj vlastní návrh. Po více než třech hodinách cesty vlakem a autobusem ze své kanceláře v Tokiu jsem dorazil na místo události, do zahrady starého císařského letohrádku. K mému zděšení jsem nalezl oslavu nádhery, majestátnosti a elegantní hry, ale skoro žádné wabi-sabi. Jeden úhledný čajový altán, mající budit dojem, že je z papíru, vypadal i byl cítit jako obrovský plastový deštník. Hned vedle něj byla stavba ze skla, oceli a dřeva, oplývající veškerou intimitou výškové kancelářské budovy. Jediná čajovna, která se nejvíce blížila vlastnostem wabi-sabi, jaké jsem si představoval, byla, při bližším ohledání, zohyzděna nemístnými postmoderními přívěsky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že wabi-sabi, kdysi hlavní a vysoce kultivovaná japonská estetika a vrchol čajového obřadu, začíná být – nebo už je? – ohroženým druhem.

Připouštím, že krása wabi-sabi nemusí být každému po chuti. Ale věřím, že je v zájmu všech, aby wabi-sabi zcela nezmizelo ze světa. Kulturní rozmanitost je totiž žádoucím stavem věcí, zvláště, čelíme-li stále intenzivnějšímu směřování k jednotné digitalizaci všech smyslových zážitků, v níž veškeré projevy jsou identicky kódovány.

Na rozdíl od Evropy a menší měrou od Ameriky se však v Japonsku zachovalo velmi málo materiální kultury. Zachránit svět krásy před zánikem tedy v Japonsku neznamená jen ušetřit určité objekty a budovy, ale také zachovat při životě křehkou estetickou ideologii, a to v jakékoli podobě vyjádření. A protože se wabi-sabi nedá jednoduše shrnout do několika formulací či chytlavých frází, které by jeho podstatě spíše ublížily, stává se taková záchrana skutečně náročným úkolem.