Džuniči Saga: Sláma i hedvábí. Život na japonském maloměstě před sto lety

Překlad: Vlasta Winkelhöferová

Nabízíme malou ochutnávku:  

Jakuza

Šózó Idžiči, nar. 1897 (30. rok éry Meidži)

Během svýho života jsem se dopustil mnoha špatností. Zapojil jsem se do desítek rvaček, několikrát mě zatkla policie kvůli hazardu, ba zabil jsem i člověka. A řeknu vám, že jsem taky poznal, jak vypadá zevnitř hezky dlouhá řádka věznic. Ale jak jsem stárnul, stále víc jsem si uvědomoval, že můj život byl strašně bídný a prázdný, a proto se teď každý den modlím u Buddhovy sošky, kterou jsem si postavil na domácí oltářík. Ale až umřu, půjdu asi stejně rovnou do pekla.

Dovolte, abych vám vyprávěl, jak za starých časů gangy jakuzy pracovaly. V dnešní době je jakuza zapletená hlavně do stavebního byznysu a do lichvářství i různých podobných věcí, ale před válkou jsme všechny peníze vydělávali tím, že jsme provozovali hazardní hry. Ke zločinu jsem přičichnul už jako docela mladej kluk. Poté, co jsem si za mřížemi odkroutil trest kvůli něčemu menšímu, přidal jsem se k jakuze z Asakusy, starý části Tokia. Byl to jeden z nejmocnějších gangů v hlavním městě. Ale jeho boss přesto žil v úplně obyčejným domě a taky jeho muži dostali příkaz držet se pěkně při zemi a v sousedství na sebe moc neupozorňovat. Všichni samozřejmě věděli, že patříme k jakuze, ale my jsme se ze všech sil snažili lidi přesvědčit, že jsme správní hoši, co jim vždycky pomůžou, kdykoli se dostanou do potíží. Zvlášť jsme se snažili co nejlíp vycházet s místními obchodníky. Někdy jsme zašli i tak daleko, že jsme si v krámě koupili rybu za víc peněz, než za kolik opravdu stála. Takhle jsme v okolí získali pověst férových hochů a lidé o nás začali říkat: „Jsou to možná drsňáci, ale jinak jsou to chlapci jako každý jiný.“ A tak se i muži, kteří se normálně báli jakuzy tak moc, že o naše hráčské hazardní sešlosti vůbec ani nezavadili, se s námi začali cítit v bezpečí a nakonec na ně přece jen přišli. 

Svět jakuzy byl svět tvrdý. Jeho pravidla nám vtloukali do hlavy naši starší kamarádi a vedoucí, říkali jsme jim aniki, tedy „starší bratři“. Ta pravidla zacházela často až do neuvěřitelnejch detailů. Tak jsme například nesměli močit na zdi cizích lidí. Taky jsme měli zakázáno začínat si něco se slušnými, počestnými děvčaty – museli jsme se držet pouze prostitutek, barmanek a podobně. Když jste některý z těch pravidel porušili, mohli vás na místě bez milosti vyhodit. Vztah mezi bossem a jeho muži byl vztahem absolutní podřízenosti a poslušnosti.

Jak vidíte, tak mi chybí dva prsty. V kodexu jakuzy - a to i dneska - platí, že když se nezachováte podle pravidel, očekává se od vás, že na znamení kajícné lítosti nad tím, co jste udělal, si sám uříznete prst. Jeden z prstů jsem ztratil kvůli velkýmu nedorozumění. Uznávám ale, že to byla jen a jen moje chyba, protože jsem připustil, aby mi nebylo dobře porozuměno. A druhý prst jsem ztratil kvůli ženě. Řeknu vám, jak se to stalo. (...)

Nakladatelské údaje:

Název: Sláma i hedvábí. Život na japonském maloměstě před sto lety

Autor: Džuniči Saga

Obrazová příloha: Susumu Saga

Nakladatel: KAVKA – knižní a výtvarná kultura s.r.o.

ISBN: 978-80-907645-0-7

Překlad: Vlasta Winkelhöferová

Grafická úprava: Jiří Troskov (Jitro Design)

vazba šitá, měkká, 208 stran, česky

Rozměry: 24,5 x 17 cm

Rok vydání: 2019

Cena: 390,-

(Autor blogu je vydavatelem knihy a ukázka je součástí její propagace. Jakékoli kopírování a další rozšiřování ukázky podléhá autorskému zákonu)

Džuničiró Tanizaki: Chvála stínů

Překlad Vlasta Winkelhöferová

Přinášíme malou ukázku z knihy:

 

(...) Pro vychutnání takové slasti není určitě příhodnějšího místa než japonský záchod, kde je člověk obklopen tichými stěnami s jemně zrnitým dřevem a odkud může svůj zrak obrátit k modré obloze či k zelenému listoví. Jak jsem však již řekl, nezbytnými podmínkami jsou jistá dávka příšeří, dokonalá čistota a ticho, v němž lidské ucho dokáže zachytit i bzučení komára. Já miluji jemný šumot deště, když jsem na takovém záchodku. Zvláště v oblasti Kantó, kde bývá při podlaze podlouhlé okénko, jímž se vymetá smetí, je možné z bezprostřední blízkosti naslouchat dešťovým kapkám, jak tichounce padají z okraje střechy či z listů křovisek, omývají podstavec kamenné lucerny, smáčejí mech na balvanech cestičky a neslyšně se vsakují do země. Na mou věru, japonský záchod je tím nejbáječnějším místem pro naslouchání ptačímu zpěvu a hmyzímu bzikotu, i pro pozorování luny za měsíční noci, je místem jako stvořeným pro vychutnání proměnlivé nálady jednotlivých ročních období. Mistři poezie haiku odtud určitě po staletí čerpali nejeden námět ke svým básním. (...)


(Autor blogu je vydavatelem knihy a ukázka je součástí její propagace. Jakékoli kopírování a další rozšiřování ukázky podléhá autorskému zákonu) 

 

Ukázka

Představujeme ukázku z českého překladu knihy amerického autora Leonarda Korena Wabi-Sabi for Artists, Designers, Poets & Philosophers, Berkeley 1994. Knihu připravuje k vydání nakladatelství K-A-V-K-A.

Wabi-sabi je krása věcí nedokonalých, nestálých a neúplných.

Je to krása věcí skromných a prostých.

Krása věcí neobvyklých.

Zánik krásy. Bezprostředním podnětem k této knize byl jistý široce propagovaný čajový obřad v Japonsku. Japonská estetika wabi-sabi je odedávna spojována s pitím čaje a tento obřad sliboval, že bude hlubokým zážitkem wabi-sabi. Hiroši Tešigahara, dědičný iemoto (velký mistr) školy ikebany Sógecu, zadal třem nejslavnějším a nejmódnějším architektům v Japonsku, aby navrhli a vybudovali svou představu prostoru určeného k obřadnému pití čaje. K tomu měl Tešigahara dodat čtvrtý, svůj vlastní návrh. Po více než třech hodinách cesty vlakem a autobusem ze své kanceláře v Tokiu jsem dorazil na místo události, do zahrady starého císařského letohrádku. K mému zděšení jsem nalezl oslavu nádhery, majestátnosti a elegantní hry, ale skoro žádné wabi-sabi. Jeden úhledný čajový altán, mající budit dojem, že je z papíru, vypadal i byl cítit jako obrovský plastový deštník. Hned vedle něj byla stavba ze skla, oceli a dřeva, oplývající veškerou intimitou výškové kancelářské budovy. Jediná čajovna, která se nejvíce blížila vlastnostem wabi-sabi, jaké jsem si představoval, byla, při bližším ohledání, zohyzděna nemístnými postmoderními přívěsky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že wabi-sabi, kdysi hlavní a vysoce kultivovaná japonská estetika a vrchol čajového obřadu, začíná být – nebo už je? – ohroženým druhem.

Připouštím, že krása wabi-sabi nemusí být každému po chuti. Ale věřím, že je v zájmu všech, aby wabi-sabi zcela nezmizelo ze světa. Kulturní rozmanitost je totiž žádoucím stavem věcí, zvláště, čelíme-li stále intenzivnějšímu směřování k jednotné digitalizaci všech smyslových zážitků, v níž veškeré projevy jsou identicky kódovány.

Na rozdíl od Evropy a menší měrou od Ameriky se však v Japonsku zachovalo velmi málo materiální kultury. Zachránit svět krásy před zánikem tedy v Japonsku neznamená jen ušetřit určité objekty a budovy, ale také zachovat při životě křehkou estetickou ideologii, a to v jakékoli podobě vyjádření. A protože se wabi-sabi nedá jednoduše shrnout do několika formulací či chytlavých frází, které by jeho podstatě spíše ublížily, stává se taková záchrana skutečně náročným úkolem.